Ing. Ladislav Černý
Úvodní slovo
Vyhláška č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, je rozsáhlým a zároveň podrobným prováděcím právním předpisem k zákonu o ochraně ovzduší. Sestává z jedenácti částí o 30 paragrafech a z 16 příloh. Svým obsahem a odborně technickým charakterem znění legislativního dokumentu prokazuje, že se péče o životní prostředí s jeho objektivním hodnocením stává specifickým a významným vědním oborem. S vyhláškou se ve své provozní praxi setkávají jak provozovatelé velkých zdrojů energie pro energetické systémy elektrické a tepelné, tak i provozovatelé menších lokálních zdrojů, zejména energie tepelné.
Pro snazší orientaci ve znění předpisu zařazuje úvodem přehled a názvy jednotlivých částí a příslušných paragrafů vyhlášky, dále informace o stručném obsahu znění paragrafů a příloh, které jsou nedílnou částí vyhlášky.
Odbor ochrany ovzduší Ministerstva životního prostředí ČR zpracoval pro část znění vyhlášky č. 415/2012 Sb., týkající se sčítání jmenovitých tepelných příkonů stacionárních spalovacích zdrojů a projektových kapacit jiných stacionárních zdrojů a k jejich zařazování podle zákona č. 201/2012 Sb. (§ 4, odst. 7), "Metodický pokyn".
Znění jednotlivých paragrafů vyhlášky č. 415/2012 Sb. s dílčím komentářem nejdůležitějších ustanovení
Část první – Úvodní ustanovení
Obsahuje dva obvyklé úvodní paragrafy prováděcího právního předpisu: § 1 Předmět vyhlášky a § 2 Základní pojmy. V předmětu vyhlášky jsou ve zhutněné formě uvedeny obsahy následných částí vyhlášky. Ve druhém paragrafu jsou definovány speciální pojmy používané pro účely vyhlášky, jako např.: rozličné druhy odpadu – biomasy (rostlinný z různých prostředí, dřevný atp.), emisní faktor, měrná výrobní emise.
Část druhá – Zjišťování úrovně znečišťování a vyhodnocení plnění emisních limitů
Obsahem prvé skupiny čtyř paragrafů je specifikace jednorázového měření znečišťujících emisí.
V úvodním odstavci § 3 jsou vymezeny intervaly jednorázového měření co do lhůt a co do situací, kdy se má toto měření provádět. Základní jednorázové měření se provádí po prvním uvedení stacionárního zdroje do provozu, po každé změně paliva nebo po každém zásahu do konstrukce zdroje, a to nejpozději do 3 měsíců od vzniku některé z těchto skutečností. V dalších odstavcích jsou podrobně popsány případy, kdy se pro zjištění úrovně znečišťování namísto měření znečišťujících látek použije výpočet. Přesně specifikovány jsou rovněž případy a postupy, kdy se zjišťování emisí provádí odlišně. V § 4 až § 6 jsou detailně popsány způsoby a podmínky zjišťování úrovně znečišťování, vyhodnocení měření a vyhodnocení plnění emisních limitů. Odkazuje se na přílohu č. 1 k této vyhlášce. Kontinuální měření znečišťování, jeho vymezení (ve skladbě a obsahu jako u jednorázového měření viz § 4 až § 6) je předmětem § 7 až § 9.
Tmavost kouře – způsob zjišťování je náplní § 10 a vyhodnocování plnění přípustné tmavosti je v § 11. Pro zjišťování tmavosti se používá Ringelmanova stupnice, která je podrobně popsána. Provádí se kontinuální měření tmavosti, k němuž se používá přístroj umožňující stanovit hmotnostní koncentrace znečišťujících látek alespoň v intervalu od 10 % do 250 % specifického emisního limitu.
Způsob zjišťování úrovně znečišťování výpočtem (viz § 12) – provádí se jednou za kalendářní rok (návaznost na § 3). Jsou popsány tři způsoby výpočtu a podmínky užití: bilancí technologického procesu, pomocí emisního faktoru nebo z měrné výrobní emise.
Část třetí – Spalování paliv
V obecném ustanovení úvodního paragrafu (§ 13) se konstatuje, že tato část se vztahuje na spalovací stacionární zdroje, v nichž se spalují paliva, s výjimkou přesně vymezených zdrojů pod písm. a) až k). Jako příklad se v této informaci uvádí: koksárenské baterie, zdroje pro zpracování sulfátu na síru, pro regeneraci katalyzátorů katalyckého štěpení, reaktory užívané v chemickém průmyslu, stacionární zdroje o celkovém jmenovitém příkonu do 0,3 MW včetně apod.
Specifické emisní limity a stavové a vztažné podmínky pro spalovací stacionární zdroje jsou stanoveny v § 14 pro zdroje o tepelném příkonu nad 50 MW, od 0,3 MW do 50 MW, jakož i pro zdroje, v nichž se spalují současně nebo střídavě dva či více druhů paliv, s odkazem na konkrétní tabulky a části přílohy č. 2 vyhlášky.
Minimální stupně odsíření – jako minimální poměr hmotnosti síry odloučené v místě spalovacího stacionárního zdroje v daném časovém úseku k hmotnosti síry obsažené v palivu, které bylo do spalovacího stacionárního zdroje převedeno a ve stejném časovém úseku spáleno – jsou předmětem obsažného § 15 "Technické podmínky provozu". Odkazuje se, v rozlišení časového uvedení zdrojů do provozu, na příslušné tabulky Části IV přílohy č. 2 k této vyhlášce, kde jsou uvedeny minimální stupně odsíření.
Pro palivo z dřevotřísky, překližky a podobných vyjmenovaných materiálů se stanovuje podmínka spalování ve stacionárních zdrojích s tepelným příkonem nad 3 MW, výjimečně ve zdrojích od 0,3 MW v místě, kde toto palivo vzniká jako vedlejší produkt výroby.
Provozní hodiny (§ 16) se stanovují u spalovacích stacionárních zdrojů jako doba vyjádřená v hodinách, během níž je zdroj ve stabilizovaném provozu.
Část čtvrtá – Požadavky na kvalitu paliv
V této části jsou ve dvou paragrafech (§ 17 a § 18) vymezeny způsoby prokazování plnění požadavků na kvalitu paliv a ohlašování údajů o této kvalitě. Odkazuje se na přílohu č. 3 k této vyhlášce. Postupy pro odběr vzorků a provádění analýz musejí být reprezentativní a průkazné a musejí co nejpřesněji odrážet skutečnou kvalitu paliva.
Část pátá – Tepelné zpracování odpadu
Tato část se vztahuje na stacionární zdroje, v nichž je tepelně zpracováván odpad, s výjimkou odpadu spadajícího pod definici biomasy podle § 2 písm. a), radioaktivního odpadu, těl uhynulých zvířat a dalších vyjmenovaných látek (§ 19). Podle § 20 specifické emisní limity jsou obsahem Části I přílohy č. 4 k této vyhlášce a způsob jejich stanovení Částí II přílohy č. 4. Při spalování odpadu spolu s palivem musí být splněn alespoň stupeň odsíření podle Části IV přílohy č. 2. Technické podmínky povozu pro stacionární zdroje jsou v Části II přílohy č. 4 k této vyhlášce.
Část šestá – Nakládání s těkavými organickými látkami
Ustanovení § 21, § 22 a § 23 se bezprostředně netýkají běžných stacionárních zdrojů energie. V ustanoveních se odkazuje na přílohy č. 5, 6 a 7 k této vyhlášce.
Část sedmá – Ostatní stacionární zdroje
Specifické emisní limity, stavové a vztažné podmínky a technické podmínky provozu stacionárních zdrojů neuvedených v předchozích částech jsou uvedeny v příloze č. 8 k této vyhlášce.
Část osma – Obecné emisní limity a obsahové náležitosti dokumentů
Obecné emisní limity (§ 25) pro koncentrace znečišťujících látek při tlaku 101,325 kPa a teplotě 273,15 K ve vlhkém plynu jsou stanoveny v příloze č. 9 k této vyhlášce. Náležitosti provozní evidence, souhrnné provozní evidence, provozního řádu, odborného posudku, protokolu o jednorázovém měření a rozptylové studie jsou podle § 26 předmětem příloh č. 10 až č. 15 k této vyhlášce.
Část devátá – Kompenzační opatření
Kompenzační opatření (§ 27) se ukládají v případě dopadu provozu stacionárního zdroje energie na úroveň znečištění o více než 1 % imisního limitu. Kompenzačním opatřením je např. výsadba zeleně. K této části vyhlášky se váže příloha č. 16 stanovující koeficienty významnosti příspěvku zdroje.
Část desátá – Ustanovení přechodná a závěrečná
V § 28 a § 29 jsou ve 13 odstavcích podrobně popsány časové a věcné vazby v povinnostech a náležitostech mezi předchozími předpisy a touto vyhláškou.
Část jedenáctá – Účinnost
Účinnosti (§ 30) nabývá vyhláška dnem 1. prosince 2012.
Informace o věcném obsahu příloh k vyhlášce č. 415/2012 Sb.
Příloha č. 1 Metody a postupy pro měření, u kterých je vyžadováno osvědčení o akreditaci, a koeficienty ekvivalentu toxicity PCDD, PCDF a polychlorových bifenylů
Část I – Metody a postupy měření emisí, u nichž je vyžadováno osvědčení o akreditaci. V tabulkovém uspořádání pod č. 1 až 12 jsou vyjmenovány názvy zkoušek a odpovídající metody stanovení. Např. pro stanovení rychlosti proudění a objemového toku odpadního plynu je předepsána metoda měření rychlosti proudění a průřezu anebo pro stanovení koncentrace tuhých znečišťujících látek je určena gravimetrie.
Část II – obsahuje – v bodě 1. výčet PCDD a PCDF a jejich koeficienty ekvivalentu toxicity v 17 položkách (od hodnoty 1 pro tetrachlordibenzodixin TCDD po hodnotu 0,001 pro oktachlordibezofuran OCDF) a – v bodě 2. výčet polychlorovaných bifenylů a jejich koeficienty ekvivalentu toxicity (v hodnotách od 0,1 po 0,0001).
Příloha č. 2 Podmínky provozu pro spalovací stacionární zdroje
Obsáhlá příloha o čtyřech částech.
Část I – Specifické emisní limity pro spalovací stacionární zdroje o celkovém jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším.
Část II – Specifické emisní limity pro spalovací stacionární zdroje o celkovém jmenovitém tepelném příkonu vyšším než 0,3 MW a nižším než 50 MW.
Část III – Specifické emisní limity pro spalovací stacionární zdroje ke spalování více druhů paliv.
Část IV – Minimální stupně odsíření pro spalovací stacionární zdroje o celkovém jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším.
V Části I jsou čtyři tabulky s obsažnými vysvětlivkami pro různá časová údobí uvedení zařízení do provozu; podle druhu paliva v členění na výkony 50–100 MW, 100–300 MW a víc než 300 MW jsou uvedeny emisní limity SO2, NO3, TZL, CO.
V Části II jsou uvedeny emisní limity SO2, NO3, TZL, CO pro stacionární zdroje o výkonovém členění 0,3–1,0 MW, 1 až 5 MW a 5 až 50 MW podle druhů těchto zdrojů:
specifické emisní limity pro kotle a teplovzdušné přímotopné stacionární zdroje, specifické emisní limity pro pístové spalovací motory, specifické emisní limity pro plynové turbiny. Pro každý ze tří druhů zdrojů jsou uvedeny limity platné do roku 2017 a od roku 2018. V Části III je popsán postup pro určení hodnot emisních limitů při spalování více druhů paliva při různých poměrech a druzích. V Části IV jsou v 5 tabulkách stanoveny hodnoty odsíření v % podle doby uvedení zdroje do provozu a podle jmenovitého tepelného příkonu.…
