7.4.7
Možnosti předcházení vzniku odpadů a snižování množství odpadů při výrobní činnosti
Ing. Petr Šulc, sulc@envirodesign.eu, www.envirodesign.eu
Evropská legislativa směřuje od roku 2005 k tzv. recyklační společnosti. Jedná se o strategii předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci. Tato dlouhodobá strategie má přispět k tomu, aby se Evropa stala společností, která se snaží předcházet vzniku odpadů a využívá odpady jako zdroj. Výstupem z této strategie je například povinnost členských států zajistit 50% využití pro papír, sklo, plasty a kovy z komunálního odpadu do roku 2020. Jednou z dílčích strategií je zlepšení recyklačního trhu stanovením ekologických standardů, které určují, za jakých podmínek již některé recyklované odpady nejsou považovány za odpady.
NahoruOběhové hospodářství
Strategie recyklační společnosti bude v blízké době nahrazena strategií oběhového hospodářství (Circular Economy). Princip oběhové hospodářství předpokládá takový systém výroby a spotřeby, při kterém vzniká co nejméně ztrát. K naplnění nové strategie by měl více přispívat i ekodesign výrobků - přepracování jejich konstrukcí, včetně jejich výrobních procesů, ve prospěch minimalizace plýtvání primárními surovinovými zdroji a používání recyklovatelných materiálů, které lze opět přeměnit na zdroje po ukončení jejich životnosti. Každá část výrobku, která není zužitkována, ve skutečnosti představuje potenciální hospodářskou ztrátu. Samozřejmě představuje ale také problém z hlediska životního prostředí, protože se jedná o odpad.
Pro ilustraci - Evropská unie v roce 2010 vytvořila v průměru kolem 4,5 tuny odpadu na jednoho obyvatele. Přibližně polovina z tohoto množství se vrací zpět do výrobního procesu. Vedle toho bylo v rámci EU na jednoho obyvatele vytěženo 12,4 t a do EU bylo dovezeno 3,2 t primárních surovin. Z EU bylo ve stejném období vyvezeno 1,3 t surovin na obyvatele za rok.
V rámci připravované strategie oběhového hospodářství je například uvažováno o povinném využití až 70 % komunálního odpadu v jednotlivých členských státech EU.
K realizaci strategie recyklační společnosti máme k dispozici již nyní právní nástroje, které umožňují výrobním firmám i poskytovatelům služeb omezit množství odpadů. Stejně tak mají recyklační firmy nástroj na převedení odpadů na druhotnou surovinu (tzv. neodpad). V obou případech dochází k převedení věci, která by měla být dle dřívějšího pohledu odpadem mimo režim odpadů. Tento přístup jednak podporuje využívání zdrojů, ale má i pozitivní ekonomické dopady a snižuje také náklady na administrativu firem.
Pokud se chceme zaměřit na předcházení vzniku odpadů a snižování jejich množství, pak je nutné nejdříve definovat co je odpad. Evropská rámcová směrnice o odpadech (Směrnice Evropského parlamentu a rady (ES) č. 98/2008 ) odpad definuje ve svém čl. 3 odst. 1 jako jakoukoli látku nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil. Tato jednoduchá definice je v našem právním řádu implementována v definici odpadu v §3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, v platném znění (dále jen zákon o odpadech) – "Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit". Definice odpadu jednou ze základních součástí ochrany životního prostředí před dopady produkce odpadů a při nakládání s nimi.
Pro nakládání s odpady obecně platí tzv. hierarchie nakládání s odpady, která je definována v §9a zákona a udává prioritu způsobu nakládání s odpady, přičemž způsob nakládání uvedený výše má přednost před níže uvedenými způsoby nakládání s odpady. Od hierarchie způsobů nakládání s odpady je možno se odchýlit pouze v případě, pokud se na základě posuzování životního cyklu celkových dopadů (zahrnujícího vznik odpadu a nakládání s ním) prokáže, že je to vhodné.
Hierarchie způsobů nakládání s odpady:
- předcházení vzniku odpadů,
- příprava k opětovnému použití,
- recyklace odpadů,
- jiné využití odpadů, například energetické využití,
- odstranění odpadů.
Předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností patří mezi všeobecné povinnosti všech subjektů (§10 odst. 1 zákona o odpadech). Subjekt, který vyrábí výrobky, je povinen současně postupovat tak, aby omezil vznik nevyužitelných odpadů při výrobě, zejména nebezpečných odpadů (§10 odst. 2 zákona o odpadech).
Zákon o odpadech byl v roce 2010 novelizován (z. 154/2010 Sb.). Do nabytí účinnosti uvedené novely bylo možné movitou věc, která odpovídá definici odpadu, vyjmout z působnosti zákona o odpadech pouze postupem dle (stávajícího) ustanovení §3 odst. 8, na základě kterého mohl pouze krajský úřad na žádost vlastníka uvedené věci (nebo z moci úřední, ale to je spíše opačný případ, kdy veřejná správa dokazuje, že věc je odpad), rozhodnout zda se jedná o odpad či nikoli.
Po novele se otevřely dvě nové možnosti, jak věc, která by jinak bylo odpadem, vyjmout z působnosti zákona o odpadech. Umožňuje to §3 odst. 5 a 6 zákona o odpadech. Tuto zásadní změnu umožnila implementace rámcové směrnice o odpadech 98/2008. Evropská legislativa takto reagovala na případy, ve kterých Evropský soudní dvůr rozhodoval o případech, zda se při nakládání s věcí jednalo o nakládání s odpadem či nikoli. Směrnice 98/2008 proto zobecnila rozhodovací kritéria a definovala ve svém čl. 5 vedlejší produkt a v čl. 6 pak stav, kdy odpad přestává být odpadem - stává druhotnou surovinou ("neodpadem" dle evropské rámcové směrnice o odpadech).
NahoruVedlejší produkt (výroby)
Při výrobě vznikají v první řadě výrobky (na ty se vztahují právní předpisy o výrobcích). Dále mohou vznikat výrobní rezidua, tedy věci – materiál, který není záměrně produkován, ale vzniká jako součást výrobního procesu. Výrobní reziduum tak může či nemusí být odpadem. Dále může vznikat vedlejší produkt (výroby) – který není odpadem.
Zákon o odpadech vytváří podmínky pro to, aby výrobci nemuseli s odpadním materiálem, který lze dále materiálově využít, nakládat jako s odpadem. Producenti v takovém případě nejsou zatěžováni administrativou ve vztahu k nakládání s odpady ani náklady souvisejícími s nakládáním s odpadem.
Tuto možnost mohou využít ti výrobci věcí, u nichž jsou splněny následující podmínky:
daná věc, která vnikla při výrobě, přitom cílem výroby nebyla, výroba nebo získání dané movité věci, se nestává odpadem, ale vedlejším produktem, pokud:
- vzniká jako nedílná součást výroby,
- její další využití je zajištěno,
- její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe a
- její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy (zejména se jedná o zákony týkající se výrobků, ochrany ŽP či veřejného zdraví lidí) a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví.
Z textu vyplývá, že nepostačuje splnění pouze některých podmínek. Věc musí splnit všechny podmínky současně, aby bylo možné ji definovat jako vedlejší produkt výroby.
Pro konkrétní způsoby použití vedlejších produktů podle odstavce 5 musí být splněna kritéria pro využití odpadů, pokud jsou stanovena (§3 odst. 7).
Pokud tedy provozovatel výrobní linky – výrobce věcí (výrobků) – splní kumulovaně všechny podmínky, nemusí již žádat orgány veřejné správy o souhlas či rozhodnutí, aby s materiálem mohl nakládat mimo režim zákona o odpadech. Pokud by výrobce věcí označil materiál jako vedlejší produkt, bez současného splnění všech podmínek dle §3 odst. 5 a 7 zákona o odpadech, vystavil by se nebezpečí sankcí dle §66 zákona o odpadech.
Jako pomůcku je možné využít rozhodovací schéma (obr. 1), které je přílohou II interpretačního sdělení o odpadech a vedlejších produktech KOM(2007)59, které bylo vydáno v době platnosti předcházející rámcové směrnice o odpadech 2006/12/ES.
Obr. 1 Schéma pro rozhodování mezi odpadem a vedlejším produktem (použití podmínek §3 odst. 5 písm. a) až c); dále musí subjekt zajistit, že využití materiálu je v souladu s jinými právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví dle §3 odst. 5 písm. d) a současně dle §3 odst. 7 musí být splněna kritéria pro využití odpadů (jsou-li stanovena)
Obecně je možné jako vedlejší produkt označit nadbytečný materiál z primárního výrobního procesu, materiál, který má jen kosmetické vady, ale materiálově je shodný s primárním produktem. Týká se to např.: gumových nebo vulkanizačních směsí, korkových hoblin a kousků, zbytků plastů a podobných produktů, které mohou být považovány za vedlejší produkty. Materiály musí být schopny opětovného použití buď v primárním výrobním procesu, nebo v jiných integrovaných výrobách, kde je opětovné použití zajištěno. Materiály tohoto typu lze rovněž označit za materiály nespadající do působnosti definice odpadu.
Pokud však materiál tohoto typu vyžaduje úplnou recyklaci, nebo regeneraci, nebo pokud obsahuje kontaminující látky, které je třeba před dalším použitím nebo zpracováním odstranit, znamená to, že materiál je odpadem až do ukončení recyklace nebo regenerace. V takovém případě by byl použit postup dle §3 odst. 6 a 7 zákona o odpadech – tzn., odpad by splnil kritéria stavu, kdy odpad přestává být odpadem.
Příklady vedlejších produktů a odpadů:
