Metodický pokyn MŽP ke vzorkování odpadů

3.3.3.20

Metodický pokyn MŽP ke vzorkování odpadů

Ing. Bohumil Beneš a kolektiv autorů

 NahoruOBSAH

PŘÍLOHA č. 1 POSTUP PŘI PŘÍPRAVĚ A ZPRACOVÁNÍ PROGRAMU ZKOUŠENÍ A PLÁNU VZORKOVÁNÍ

PŘÍLOHA č. 3 DOPORUČENÉ POSTUPY ODBĚRŮ VZORKŮ

 NahoruÚVOD

Nakládání s odpady je závislé na konkrétních vlastnostech jednotlivých druhů odpadů. Při získávání informací o vlastnostech odpadů je velmi důležitý proces vzorkování. Odpady se vyznačují značnou různorodostí vlastností a různými podmínkami technického uložení, proto je třeba základní zásady vzorkování při přípravě programu zkoušení, při vytváření plánu vzorkování, při vlastní realizaci odběru vzorků a při dalším nakládání se vzorky přizpůsobit tak, aby výsledky vzorkování splňovaly vymezené cíle v požadované kvalitě.

V návaznosti na příslušná ustanovení zákona o odpadech č. 185/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky MŽP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky MŽP č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen vyhlášky) a vyhlášky č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, ve znění pozdějších předpisů, vydává odbor odpadů pravidla pro přípravu a zpracování programu zkoušení a plánu vzorkování, vlastní realizaci odběrů vzorků odpadů a následnou manipulaci se vzorky před laboratorními zkouškami.

Při přípravě tohoto metodického pokynu byly využity zkušenosti získané při aplikaci metodického pokynu, jenž je tímto metodickým pokynem nahrazován (Metodický pokyn odboru odpadů Ministerstva životního prostředí ke Vzorkování odpadů z roku 2001). Při jeho přípravě byla zohledněna vybraná ustanovení normy ČSN EN 14899 Charakterizace odpadů - Vzorkování odpadů - Zásady přípravy programu vzorkování a jeho použití, včetně dalších technických podkladů a předpisů.

 Nahoru1 PŘEDMĚT A ÚČEL METODICKÉHO POKYNU

Metodický pokyn obsahuje základní pravidla pro přípravu a zpracování programu zkoušení a plánu vzorkování, při volbě vhodných postupů odběru vzorků pro širokou škálu možných vzorkovacích situací, druhů odpadů, míst odběrů a způsobů uložení odpadů a dále pravidla pro následnou manipulaci se vzorky před laboratorními zkouškami.

Metodický pokyn je určen jako metodická pomůcka při přípravě a realizaci odběru vzorků pro zpracování Základního popisu odpadu podle požadavků vyhlášky č. 294/2005 Sb., pro hodnocení nebezpečných vlastností odpadů podle požadavků vyhlášky č. 376/2001 Sb., dále při vzorkování pro charakterizaci a kontrolu odpadů u původců a příjemců odpadů do svého vlastnictví (oprávněných osob, které jsou provozovatelem zařízení k nakládání s odpady) a obsahuje rovněž podrobnosti k vybraným ustanovením výše citovaných obecně závazných právních předpisů.

Tento metodický pokyn nemůže postihnout všechny případy vzorkování odpadů, se kterými se v praxi setkáváme a které souvisejí s velikou rozmanitostí vzniku odpadů, variabilitou jejich vlastností a různorodostí technického uložení. Proto je doporučeno, aby při odběru vzorku odpadů byly, kromě zásad uvedených v tomto pokynu, používány podle situace i metody a postupy obsažené v platných normách a předpisech.

 Nahoru2 OBLAST POUŽITÍ

Tento metodický pokyn je určen především pro zpracovatele programu zkoušení a plánu vzorkování, včetně pracovníků zabývajících se přímo odběrem vzorků, pro osoby pověřené hodnocením nebezpečných vlastností odpadů, pracovníky veřejné správy všech stupňů z oblasti hospodaření s odpady, včetně pracovníků kontrolních orgánů.

Metodický pokyn se doporučuje využívat zejména pro:

• tvorbu standardních plánů vzorkování pro běžné nebo rutinní situace - zpracování základního popisu, provozního řádu, při sledování kritických ukazatelů, při posuzování nebezpečných vlastností odpadů,

• zahrnutí specifických požadavků vzorkování podle evropské a české právní úpravy,

• tvorbu plánu vzorkování pro jednotlivé konkrétní případy.

Metodický pokyn uvádí:

• postupy k identifikaci cílů programu zkoušení,

• postupy pro zpracování plánu vzorkování,

• základní principy statistického přístupu ke vzorkování,

• doporučené způsoby vzorkování,

• postupy pro dělení a zmenšování vzorku, tzv. získávání podvzorku v terénu,

• pokyny pro balení, skladování, zajištění, převoz a příjem vzorků odpadů,

• dokumentaci vzorkování.

 Nahoru3 ZÁKLADNÍ POJMY

V metodickém pokynu jsou použity některé další pojmy, jejichž vysvětlení je uvedeno v dalším textu. Pojmy jsou řazeny v abecedním pořadí.

dílčí vzorek [ČSN EN 14899]

samostatná část odpadu získaná jedním odběrem vzorkovacího zařízení, která sama o sobě není předmětem analýzy nebo šetření, ale bude smíšena s dalšími dílčími vzorky do směsného vzorku

Kdykoliv je část odpadu získaná jedním odběrem vzorkovacího zařízení analyzována samostatně, získaný odpad se nazývá vzorek. V tomto případě je nezbytné, aby jeho množství bylo dostatečně velké jak pro dílčí vzorek, tak pro vzorek.

heterogenita [ČSN EN 14899]

míra nerovnoměrnosti rozložení sledovaného ukazatele v daném množství odpadu

homogenita [ČSN EN 14899]

míra rovnoměrnosti rozložení sledovaného ukazatele v daném množství odpadu

Odpad může být homogenní s ohledem na jeden sledovaný ukazatel (vlastnost), ale heterogenní s ohledem na jiný ukazatel. Stupeň heterogenity může být určující faktor pro stanovení nejistoty vzorkování.

laboratorní vzorek [ČSN EN 14899]

vzorek nebo podvzorek předaný do laboratoře nebo v ní přijatý

Laboratorní vzorek může být použit přímo jako zkušební vzorek, nebo je třeba ho dále upravit, například zmenšením, homogenizací, mletím, nebo jakoukoliv jejich kombinací k vytvoření zkušebního vzorku. Laboratorní vzorek je konečný vzorek z hlediska provedení odběru vzorku, ale je počátečním vzorkem z pohledu laboratoře. Několik laboratorních vzorků může být připraveno a posláno do různých laboratoří nebo do stejné laboratoře na provedení různých zkoušek.

manažer projektu [ČSN EN 14899]

osoba odpovědná za přípravu programu zkoušení, plánu vzorkování a zpracování souhrnné zprávy o vzorkování

nakládání se vzorkem

zahrnuje všechny operace, které se provádějí se vzorkem do okamžiku předání do laboratoře, např. balení, skladování, konzervace, doprava a doručení vzorku do laboratoře

odběr vzorku [ČSN EN 14899]

výběr nebo tvorba vzorku

Je to stanovený postup podle požadavků plánu vzorkování. Odběr vzorku je podmnožinou vzorkování a zahrnuje činnost související s vyjmutím nebo skládáním vzorku.

plán vzorkování [ČSN EN 14899]

souhrn všech informací vztahujících se ke konkrétnímu vzorkování

Předem stanovený postup zejména pro výběr, odběr, konzervaci, dopravu a přípravu částí odpadu, které budou odebrány ze souboru jako vzorek.

podsoubor [ČSN EN 14899]

definovaná část souboru, která je cíleně vybraná pro účely vzorkování

podvzorek [ČSN EN 14899]

množství (hmotnostní nebo objemové) odpadu získané postupy, které zajišťují, že jsou v něm sledované ukazatele náhodně rozloženy v částech o stejné nebo různé velikosti

Podvzorek může být:

1. část vzorku získaná výběrem nebo dělením,

2. samostatná jednotka podsouboru odebraná jako část vzorku,

3. konečná jednotka vícestupňového vzorkování.

Pojem "podvzorek“ je používán ve významu "vzorek ze vzorku“ nebo jako synonymum pro "jednotku“. V praxi je význam obvykle jasný z kontextu nebo je definován.

pravděpodobnostní vzorkování [ČSN EN 14899]

metoda vzorkování prováděná na základě statistických principů vzorkování

Základním principem pravděpodobnostního vzorkování je zásada, že každá část sledovaného souboru má stejnou pravděpodobnost být vybrána jako vzorek. Jednotlivé metody pravděpodobnostního vzorkování určují podmínky výběru vzorkovacího zařízení, postupu odběru vzorků (kde, kdy a jak) a nejmenší velikost dílčích a směsných vzorků.

program zkoušení (v ČSN EN 14899 uváděn jako program vzorkování)

celkový postup zkoušení od prvního kroku, ve kterém jsou stanoveny cíle programu, až do posledního kroku, ve kterém jsou porovnávány dosažené výsledky s cíli. Tato definice je odlišná od definice uváděné v ČSN EN 14899, ale lépe vystihuje obsah tohoto termínu.

protokol o vzorkování [ČSN EN 14899]

písemný dokument poskytující veškeré nutné informace o způsobu vzorkování použitém na místě odběru a další související důležité informace

reprezentativní vzorek [ČSN EN 14899]

vzorek, v němž je zjišťovaná vlastnost celku zastoupena se spolehlivostí příslušnou k cílům programu zkoušení

schéma vzorkování

definování počtu a umístění bodů odběru, popř. vymezení časů (popř. časového intervalu) odběru vzorků z daného souboru pro daný konkrétní cíl zkoušení

sledovaný ukazatel [ČSN EN 14899]

vlastnost nebo znak odpadu, který je zkoušen, porovnáván nebo charakterizován

směsný vzorek [ČSN EN 14899]

dva nebo více dílčích vzorků smíšených dohromady v odpovídajícím poměru, buď postupně nebo kontinuálně (skládání směsného vzorku), z něhož lze získat průměrnou hodnotu požadovaného ukazatele

soubor [ČSN EN 14899]

souhrn všech jednotek, které jsou předmětem zájmu

terénní vzorek [ČSN EN 14899]

množství (hmotnost nebo objem) odpadu získaného odběrem bez jeho dalšího dělení

velikost vzorku [ČSN EN 14899]

počet součástí, jednotek nebo množství odpadu tvořící vzorek

vzorek [ČSN EN 14899]

část odpadu vybraná z jeho většího množství

Způsob výběru vzorku má být popsán v plánu vzorkování.

vzorkař [ČSN EN 14899]

osoba provádějící odběry vzorku v místě odběru, osoba kvalifikovaná pro odběr vzorku - osoba, jejíž kvalifikace (odborná způsobilost) je doložena následujícími dokumenty:

• odborný životopis,

• záznamy o absolvování školení nových vzorkovacích technik a přístrojů,

• záznamy o účasti na odborných seminářích,

• záznamy o absolvování kurzů, vztahujících se ke vzorkování (včetně vnitropodnikových zaškolovací kurzů a kurzů sponzorovaných výrobci zařízení),

• jiné doklady o dosažené odborné způsobilosti.

vzorkování

činnosti zahrnuté v programu zkoušení a související s přípravou a zpracováním plánu vzorkování, s vlastním odběrem vzorku a dalším nakládáním se vzorkem a činnosti související se zpracováním příslušné dokumentace

vzorkování s úsudkem

metoda vzorkování, při níž je výběr místa vzorkování založen na subjektivním úsudku osoby, která odběr provádí

Spolehlivost vzorkování je podmíněna způsobilostí osoby k posouzení vhodnosti míst k zajištění reprezentativního vzorku. Vzorkování s úsudkem se používá tam, kde není možno použít pravděpodobnostní vzorkování, obvykle jsou tyto vzorky odebírány z podsouboru, který je pro vzorkování lépe dostupný než celý soubor.

získání podvzorku [ČSN EN 14899]

postup výběru jednoho nebo více podvzorků ze souboru vzorků

Základním požadavkem kladeným na postupy přípravy podvzorků je zachování původních vlastností vzorku, které jsou předmětem zkoušky.

způsoby vzorkování [ČSN EN 14899]

všechny vhodné postupy a vzorkovací zařízení použité k získání a popisu vzorků odpadu, buď v terénu nebo během přepravy a v laboratoři

Výběr způsobu vzorkování by měl být popsán v plánu vzorkování.

zúčastněné strany [ČSN EN 14899]

osoby zúčastněné při výměně informací týkajících se odpadu, který má být vzorkován

K zúčastněným stranám patří například: manažer projektu, vzorkař, analytik (zástupce laboratoře, kde bude vzorek zkoušen), zástupce veřejné správy a původce odpadu nebo oprávněná osoba.

V celém textu tohoto metodického pokynu se užívají pojmy "odpad“ a "materiál“ ve shodném významu. V názvoslovné normě ČSN EN 13965-1 a 2 je jako "materiál“ označována podstatná složka daného odpadu.

Pro jednoduchost tento metodický pokyn používá pojmy v jednotném čísle, pojmy v množném čísle se však mohou vyskytovat a jsou přijatelné.

 Nahoru4 PŘÍPRAVA PROGRAMU ZKOUŠENÍ

Program zkoušení v sobě zahrnuje celkový postup vzorkování od prvního kroku, ve kterém jsou definovány cíle programu, až do posledního kroku, ve kterém jsou porovnávány dosažené výsledky s cíli. Podstatou programu zkoušení je popis následujících kroků:

• identifikace zúčastněných stran

• definování cílů programu zkoušení

• příprava plánu vzorkování

  • odběr vzorku

  • nakládání se vzorkem

• příprava zkušebního vzorku

• předúprava vzorku v laboratoři

• provedení zkoušky

• vyhodnocení.

Před přípravou programu zkoušení manažer projektu musí identifikovat všechny osoby (zúčastněné strany), které musí společně prodiskutovat a odsouhlasit cíle a rozsah programu zkoušení. Cíle mohou pomáhat definovat požadavky na spolehlivost vzorkování, tj. metodu, schéma a měřítko vzorkování, a celkové náklady. V návrhu programu musí být věnována pozornost i dalším faktorům, které zahrnují: typ vzorkovaného odpadu, dostupnost odpadu a rozsah a koncentrační úroveň sledovaných ukazatelů. Z těchto činností vyplyne rozsah programu zkoušení.

Cíl zkoušení vychází z celkového záměru. Musí být definován před výběrem způsobu vzorkování, neboť určuje typ a kvalitu údajů, které chceme vzorkováním získat, včetně vymezení zkoušeného souboru.

Příklady cílů:

• zpracování základního popisu odpadu,

• porovnání kvality zkoušeného odpadu s limity definovanými v právních předpisech,

• kontrola kvality odpadu při změně vlastnictví odpadu,

• určení možnosti druhotného využití materiálu,

• stanovení vyluhovatelnosti nebo celkového složení odpadu,

• zhodnocení zdravotního rizika a rizika vůči životnímu prostředí, které odpad může způsobit,

• získání údajů pro hodnocení nebezpečných vlastností odpadů,

• vymezení opatření, která je třeba učinit při uložení odpadu na skládku.

Další informace týkající se přípravy programu zkoušení jsou uvedeny v příloze č. 1. Převod cílů programu zkoušení na konkrétní technické cíle řešené jedním nebo více jednotlivými plány vzorkování je uveden na obrázku č. 1.

Obrázek č. 1 Převod cílů programu zkoušení na technické cíle plánu vzorkování

 Nahoru5 PŘÍPRAVA A ZPRACOVÁNÍ PLÁNU VZORKOVÁNÍ

Odběry vzorků se provádějí na základě plánu vzorkování. Plán vzorkování poskytuje konkrétní a praktické pokyny a jednoznačně definuje provedení vzorkovacích činností z programu zkoušení.

Plán vzorkování je definován specifickými cíli programu zkoušení a způsoby, jak těchto cílů může být skutečně dosaženo s odkazem na konkrétní danou situaci, konkrétní odběr vzorku a vzorkovaný odpad. Aby byly splněny všechny cíle programu zkoušení, je někdy třeba zpracovat více plánů vzorkování. Plán vzorkování musí obsahovat dopodrobna zpracované informace související s konkrétním odběrem vzorků.

Při tvorbě plánu vzorkování je třeba, aby:

1. plán vzorkování splňoval požadavky vyplývající z programu zkoušení,

2. na základě projednání se zúčastněnými stranami bylo přesně určeno a odsouhlaseno navržené schéma vzorkování,

3. byly uvedeny konkrétní pokyny kdy, kde, kým a kolik dílčích vzorků má být odebráno,

4. byla uvedena všechna bezpečnostní opatření k ochraně vzorkaře.

Při přípravě plánu vzorkování je třeba konkretizovat jeho klíčové prvky:

• zúčastněné strany,

• technické cíle,

• rozsah zkoušení,

• výběr sledovaných ukazatelů,

• vstupní údaje o zkoušeném materiálu,

• ochrana zdraví a bezpečnosti,

• výběr metody vzorkování,

• výběr způsobu odběru vzorků.

Okolnosti, které je třeba zohlednit při zpracování plánu vzorkování, jsou uvedeny v příloze č. 1 tohoto pokynu.

 Nahoru6 ODBĚR VZORKU A NAKLÁDÁNÍ SE VZORKEM

Realizace konkrétního odběru vzorku se obecně skládá ze tří fází:

• přípravná část,

• odběr vzorku a příprava laboratorního vzorku,

• nakládání se vzorkem.

 Nahoru6.1 Přípravná část

Před odběrem vzorků je třeba:

• přezkoumat proveditelnost plánu vzorkování a bezpečnostní podmínky na místě odběru,

• provést kontrolu čistoty a provozuschopnosti odběrového zařízení,

• vyhodnotit požadavky na pracovníky, zařízení a pomůcky nutné pro navržené odběry vzorků,

• provést kontrolu materiálního zabezpečení připravovaného vzorkovacího procesu.

Jedná se zejména o následující položky:

• příslušné dokumenty a tiskopisy, např. povolení vstupu do areálu podniku, protokoly o vzorkování a předávací protokoly pro laboratoře, štítky na vzorkovnice v dostatečném množství,

• vzorkovnice a prostředky pro bezpečnou manipulaci s nimi (chladicí boxy, přepravky apod.),

• zabezpečení pro proces řízení kvality v odpovídajících druzích a množství,

• činidla, konzervační prostředky a zařízení k zajištění doporučené teploty vzorku po dobu jeho přepravy do laboratoře,

• přenosné přístroje a pomůcky,

• ochranné pracovní pomůcky a prostředky první pomoci,

• prostředky pro dekontaminaci osob a zařízení,

• obaly, např. pytle z plastu, na znečištěné pracovní oděvy a zařízení.

6.2 Odběr vzorku a příprava laboratorního vzorku

Postup při vzorkování se řídí plánem vzorkování a závisí na skupenství vzorkovaného odpadu, stupni a typu heterogenity, vlastnostech odpadu a podmínkách jeho uložení.

Základní způsoby odběru vzorků a přípravy podvzorků jsou popsány pro různé druhy skupenství a různá uložení vzorkovaného odpadu v přílohách č. 3 a 4.

 Nahoru6.3 Nakládání se vzorkem

Základní zásady pro nakládání se vzorkem (balení, skladování, konzervace, doprava a doručení vzorku do laboratoře) jsou popsány v příloze č. 5.

 Nahoru7 DOKUMENTACE ODBĚRU VZORKU

Každý odběr vzorku musí být podrobně zdokumentován a popsán. Dokumentaci tvoří minimálně:

• plán vzorkování,

• protokol o vzorkování.

Bez dokumentace odběru vzorku jsou výsledky vzorkování neplatné.

Dále dokumentace může zahrnovat pracovní deník vzorkaře, podrobnou dokumentaci místa odběru (nákres místa odběru, fotodokumentace), určení přesné polohy, štítky na označení vzorků, protokol o předání vzorku do laboratoře.

Vzorové formuláře jsou uvedeny v příloze č. 6.

 Nahoru8 ŘÍZENÍ KVALITY

Proces vzorkování musí být řízen i z hlediska kvality práce. Tzn., že musí být zajištěny podmínky pro jeho řádné provedení (QA - zabezpečení kvality). To, zda-li je tato činnost prováděna správně, lze ověřit pomocí kontrolních vzorků (QC - kontrola kvality). Na základě jejich výsledků může být v případě potřeby tato činnost dále řízena. V následujícím textu jsou v bodech uvedeny základní požadavky pro zabezpečení kvality a prvky pro její kontrolu.

QA - zabezpečení kvality:

• kvalifikovaný personál,

• ověřené postupy,

• vhodné technické prostředky (vzorkovací zařízení a pomůcky),

• vhodné vzorkovnice,

• příslušná dokumentace,

• vhodné postupy pro získání podvzorku v terénu,

• vhodná manipulace se vzorkem,

• vhodné a včasné předání do laboratoře.

QC - kontrola kvality:

• slepé vzorky - slouží ke kontrole případné sekundární kontaminace vzorku při odběru a manipulacích se vzorkem,

• opakované vzorky - slouží ke kontrole přesnosti výběru a tvorby vzorků,

• dělené vzorky - slouží především ke kontrole přesnosti procesu úpravy a analýzy vzorků,

• referenční materiály - kontrola správnosti analýzy.

 Nahoru9 BEZPEČNOST PRÁCE

Součástí plánu vzorkování jsou i opatření týkající se ochrany zdraví a bezpečnosti práce. V plánu vzorkování musí být uvedena všechna bezpečností opatření, která musí vzorkař dodržovat. Je-li znám proces, při kterém odpad vzniká, musejí být použity bezpečnostní listy k získání informací o očekávaných složkách v odpadu. Rovněž by měly být uvedeny odkazy na mezinárodní a národní právní předpisy a zvláštní právní předpisy platné pro místo vzorkování regulující vystavení pracovníků zdraví nebezpečným látkám. Tyto právní předpisy je třeba dodržovat. Všechny činnosti spojené se vzorkováním představují potenciální riziko. Před vzorkováním by mělo být provedeno místní šetření, včetně ověření dostupnosti přivolání pomoci, a navržena nezbytná bezpečnostní opatření pro ochranu vzorkaře.

Pravidla musí být podporována standardními postupy, které stanovují požadavky pro bezpečnou práci všeobecně a v určitých místech, jako např. v uzavřených prostorech nebo lagunách. Tyto standardní postupy musí zahrnovat poskytování a používání ochranných oděvů a pomůcek a nejmenší počet pracovníků, který se účastní práce v daném místě. Standardizované postupy musí také definovat, pokud to povaha vzorkování vyžaduje, požadavky na informování místní záchranné služby, postupy komunikace a postupy praní oděvů a dekontaminace apod.

Při vypracování plánu se doporučuje věnovat pozornost především následujícím oblastem:

• organizační odpovědnost,

• školení a výcvik zaměstnanců v oblasti bezpečnosti práce a požární ochrany,

• práce s nebezpečnými látkami (zejména látky toxické, karcinogenní, hořlavé a výbušné),

• kontrola pracovního prostředí v místě vzorkování,

• popis pravděpodobných mimořádných událostí a způsob jejich řešení,

• zásady použití ochranných pracovních pomůcek,

• zásady první pomoci.

10 PŘEHLED SOUVISEJÍCÍCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ A NOREM

• zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

• Vyhláška Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, ve znění pozdějších předpisů

• Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady

• Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů

• ČSN EN 14899Charakterizace odpadů - Vzorkování odpadů - Zásady přípravy programu vzorkování a jeho použití

• ČSN EN ISO 5667-1 Jakost vod - Odběr vzorků - Část 1: Návod pro návrh programu odběru vzorků a pro způsoby odběru vzorků

• ČSN EN ISO 5667-12 Jakost vod - Odběr vzorků - Část 12: Pokyny pro odběr vzorků dnových sedimentů

• ČSN EN ISO 5667-13 Jakost vod - Odběr vzorků - Část 13: Pokyny pro odběr vzorků kalů z čistíren a úpraven vod

• ČSN EN ISO/IEC 17025 Všeobecné požadavky na způsobilost zkušebních a kalibračních laboratoří

• ČSN 01 5111 Vzorkování sypkých a zrnitých materiálů

• ČSN 01 5112 Vzorkování kapalin a pastovitých materiálů

• ČSN EN ISO 5555 Živočišné a rostlinné tuky a oleje - Odběr vzorků

• TNI CEN/TR 15310-1Charakterizace odpadů - Vzorkování odpadů - Část 1: Pokyny pro výběr a použití kritérií pro odběr vzorků v různých podmínkách;

• TNI CEN/TR 15310-2Charakterizace odpadů - Vzorkování odpadů - Část 2:Pokyny pro výběr způsobu vzorkování;

• TNI CEN/TR 15310-3Charakterizace odpadů - Vzorkování odpadů - Část 3: Pokyny pro získávání podvzorků v terénu

• TNI CEN/TR 15310-4Charakterizace odpadů - Vzorkování odpadů - Část 4: Pokyny pro balení vzorku, jeho skladování, konzervaci, dopravu a doručování;

• TNI CEN/TR 15310-5Charakterizace odpadů - Vzorkování odpadů - Část 5: Pokyny pro přípravu plánu

• Metodický pokyn odboru odpadů Ministerstva životního prostředí ke vzorkování odpadů, Věstník MŽP č. 5/2001

 Nahoru11 PŘÍLOHY

Nedílnou součástí tohoto metodického pokynu jsou přílohy.

PŘÍLOHA Č. 1 POSTUP PŘI PŘÍPRAVĚ PROGRAMU ZKOUŠENÍ A PŘI ZPRACOVÁNÍ PLÁNU VZORKOVÁNÍ

PŘÍLOHA Č. 2 ZÁKLADNÍ PRINCIPY STATISTICKÉHO PŘÍSTUPU KE VZORKOVÁNÍ

PŘÍLOHA Č. 3 DOPORUČENÉ ZPŮSOBY VZORKOVÁNÍ

PŘÍLOHA Č. 4 POSTUP PRO ZÍSKÁVÁNÍ PODVZORKU V TERÉNU

PŘÍLOHA Č. 5 POKYNY PRO BALENÍ, SKLADOVÁNÍ, ZAJIŠTĚNÍ, PŘEVOZ A PŘÍJEM VZORKŮ ODPADŮ

PŘÍLOHA Č. 6 DOKUMENTACE VZORKOVÁNÍ

PŘÍLOHA č. 1 POSTUP PŘI PŘÍPRAVĚ A ZPRACOVÁNÍ PROGRAMU ZKOUŠENÍ A PLÁNU VZORKOVÁNÍ
1 Úvod

Aby byly splněny požadované cíle daného programu zkoušení, je nezbytné při zpracování plánu vzorkování aplikovat systematický postup, při kterém musí být cíle programu převedeny do zcela jasných a konkrétních pokynů pro vzorkaře. Na základě těchto pokynů vzorkař odebere definovaný typ a počet vzorků takovým postupem, aby výsledky správně provedených zkoušek těchto vzorků poskytly jejich uživatelům požadované údaje o vzorkovaném odpadu, tzn. aby byl splněn cíl daného programu zkoušení.

Příprava plánu vzorkování je proces, během kterého dochází k převádění dohodnutého cíle programu zkoušení do konkrétních a praktických pokynů pro vzorkaře.

 Nahoru2 Program zkoušení
2.1 Celkový (obecný) popis postupu

Manažer projektu je odpovědný za zpracování programu zkoušení. Prvním krokem tohoto postupu je identifikace stran, které mají zájem na výsledcích daného programu zkoušení, a zajištění jejich vzájemné spolupráce.

Zúčastněné strany obvykle pocházejí z odlišných profesních či zájmových skupin, které mohou mít zcela odlišné zájmy na splnění cíle programu zkoušení. Z tohoto důvodu je velmi důležité, aby za účinné podpory manažera projektu dosáhly vzájemnou shodu:

• při definování cíle nebo cílů programu zkoušení (v etapě přípravy programu zkoušení),

• při převedení tohoto cíle (těchto cílů) do realizovatelných technických cílů a při převedení těchto technických cílů do jednoznačných instrukcí pro vzorkaře (při zpracování plánu vzorkování).

Mezi technické cíle lze zahrnout např.:

• definování statistického parametru, který má být určen (např. průměrná hodnota, percentil, směrodatná odchylka),

• vymezení souboru, podsouboru, který má být výsledky reprezentován,

• vymezení měřítka, které je určující pro posouzení heterogenity souboru,

• úroveň spolehlivosti výsledků, která má být dosažena,

• sledované ukazatele odpadu, včetně požadovaných mezí stanovitelnosti,

• termín a místo, kdy a kde se odběry vzorků uskuteční.

Převod cílů programu zkoušení na technické cíle plánu vzorkování je uveden na obrázku č. 1.

Obrázek č. 1 Převod cílů programu zkoušení na technické cíle plánu vzorkování

Protože obecně platí, že volba konkrétních technických cílů ovlivňuje spolehlivost výsledků vzorkování a zároveň náklady na jeho realizaci, je dosažení rovnováhy mezi požadavky na spolehlivost a náklady obvykle tím nejdůležitějším rozhodnutím, které musí zúčastněné strany učinit při procesu přípravy programu zkoušení. Zúčastněné strany se musí dohodnout na konkrétních technických cílech vzorkování a musí si je vzájemně odsouhlasit.

Návrh plánu vzorkování by měl být proto diskutován se všemi zúčastněnými stranami. Má to praktický význam při definování a pochopení cíle programu zkoušení, nebo při jeho změně, pokud původní cíl není možné zajistit. Proces vytváření plánu vzorkování by měl být iterativní, tzn. jedná se o postup, který se opakuje třeba i několikrát, dokud není přijata konečná verze plánu vzorkování akceptovatelná pro všechny strany. Manažer projektu je odpovědný za aktivní řízení tohoto postupu.

Po odsouhlasení technických cílů je manažer projektu odpovědný za to, že technické cíle budou převedeny do jednoznačných pokynů pro vzorkaře.

Za jednoznačné pokyny pak lze považovat např.:

• počet dílčích odběrů, typ vzorku, počet dílčích vzorků tvořících směsný vzorek (velikost dílčího a konečného vzorku apod.),

• četnost odběru (je-li to závazné), včetně určení doby odběru,

• přesnou definici místa a bodů odběru,

• volbu vzorkovače, popis postupu při odběru dílčího vzorku (např. manipulace se vzorkovačem),

• postup přípravy podvzorku v terénu,

• typy a velikost vzorkovnic.

V plánu vzorkování jsou technické cíle a jednoznačné instrukce pro vzorkaře zpracovány v písemné podobě. Postup při vytváření plánu vzorkování je popsán v tabulce č. 1.1.

Tabulka č. 1.1 Proces přípravy programu zkoušení

 Nahoru2.2 Identifikace zúčastněných stran

Identifikace stran, které mají zájem na výsledcích vzorkování, a jejich zahrnutí do aktivní spolupráce při vytváření plánu vzorkování, patří mezi základní povinnosti manažera projektu.

Mezi tyto strany patří minimálně původce, uživatel nebo strana odpad přebírající nebo kupující (oprávněná osoba). Samotný manažer projektu je rovněž součástí této skupiny, dále do ní obvykle patří vzorkař, který bude vzorky odebírat a zástupce laboratoře, která bude vzorky zpracovávat, popř. další osoby. Přímo nebo nepřímo tvorbu plánu vzorkování rovněž vymezuje právní prostředí, v jehož rámci se zkoušky provádějí.

Některé ze zúčastněných stran mohou být zastoupeny tou samou osobou, která pak plní více úloh, zejména při projektech menších rozsahů.

Při identifikaci zúčastněných stran je možné se setkat se situací, kdy některé strany nejsou přesvědčeny o potřebě vzorkování, nebo nerozumějí, jaký efekt pro ně vzorkování má. Bylo by ale chybou znemožnit účast těmto stranám při vytváření plánu vzorkování, neboť by to mohlo vést k jejich pozdějšímu odporu při realizaci vzorkování a tím i k časovým ztrátám při plnění úkolu.

 Nahoru2.3 Přezkoumání cíle programu zkoušení

Aby program zkoušení byl vyhovující pro zadavatele a pro další zúčastněné strany, musí být jasně stanoveno: Co je cílem programu zkoušení.

Cíl programu zkoušení se může částečně nebo zcela skládat z požadavků mezinárodních, národních, regionálních nebo místních právních předpisů, ale rovněž původce odpadu nebo oprávněná osoba se mohou podílet na jejich definování.

Příklady možných cílů programu zkoušení:

• zpracování základního popisu odpadu,

• porovnání kvality zkoušeného odpadu s limity definovanými v právních předpisech,

• kontrola kvality odpadu při změně vlastnictví odpadu,

• určení možnosti druhotného využití materiálu,

• stanovení vyluhovatelnosti nebo celkového složení odpadu,

• zhodnocení zdravotního rizika a rizika vůči životnímu prostředí, které odpad může způsobit,

• získání údajů pro hodnocení nebezpečných vlastností odpadů,

• vymezení opatření, která je třeba učinit při uložení odpadu na skládku.

Důležité je, aby se všechny zúčastněné strany shodly na konečném cíli programu zkoušení.

2.4 Tvorba plánu vzorkování (odvozování technických cílů z cíle programu zkoušení)

Po identifikaci zúčastněných stran se identifikuje cíl programu zkoušení a převede se do jednotlivých technických cílů při vytváření plánu vzorkování.

Technické cíle se vztahují k následujícím složkám plánu vzorkování, např.:

• sledované ukazatele, včetně jejich koncentračních úrovní,

• soubor nebo podsoubor, který bude reprezentován výsledky vzorkování,

• měřítko vzorkování,

• požadovaná spolehlivost výsledků vzorkování,

  • určení statistických parametrů,

  • výběr metody vzorkování (pravděpodobnostní vzorkování nebo s úsudkem),

• vhodná vzorkovací zařízení a prostředky,

• typ úpravy vzorku v terénu nezbytný pro získání takového množství materiálu, které lze dopravit do laboratoře,

• velikost vzorku.

2.5 Rekapitulace úplnosti plánu vzorkování manažerem projektu

V interaktivním postupu vyvozování technických cílů z cíle programu zkoušení musí zúčastněné strany formulovat odpovědi na dotazy, které vznikly v průběhu vytváření plánu vzorkování. V dalším textu je uveden seznam dotazů, které pomáhají manažerovi projektu (a zúčastněným stranám) při vytváření a kontrole úplnosti plánu vzorkování.

 Nahoru3 Plán vzorkování

Při vytváření plánu vzorkování musí být cíl programu zkoušení převeden do jednoho nebo do více technických cílů.

Technické cíle se vztahují k následujícím složkám plánu vzorkování, např.:

• sledované ukazatele (3.1),

• soubor nebo podsoubor, který bude reprezentován výsledky vzorkování (3.2),

• měřítko vzorkování (3.3),

• požadovaná spolehlivost výsledků vzorkování (3.4),

  • určení statistických parametrů,

  • výběr metody vzorkování (pravděpodobnostní vzorkování nebo s úsudkem),

• velikost vzorku (3.5),

• vhodná vzorkovací zařízení a prostředky (příloha č. 3),

• typ úpravy vzorku v terénu nezbytný pro získání takového množství materiálu, které lze dopravit do laboratoře (příloha č. 4).

 Nahoru3.1 Výběr sledovaných ukazatelů

Výběr sledovaných složek obvykle vyplývá z:

• cíle programu zkoušení,

• požadavků právních předpisů,

• informací o složení odpadu a procesů vzniku odpadu,

• vlastností vstupních surovin.

 Nahoru3.2 Určení souboru a podsouborů

Soubor je celkové množství materiálu, pro které chceme získat pomocí vzorkování požadované údaje.

Soubor musí být vždy vymezen prostorovými souřadnicemi a časovým intervalem (např. odpad vznikající kontinuálně). Na výběru a specifikaci souboru se musí shodnout zúčastněné strany v závislosti na cíli programu zkoušení a dostupných finančních a technických zdrojích.

Někdy může být nutné nebo vhodné rozdělit soubor na podsoubory. Z pohledu vzorkování lze pak podsoubor uvažovat za samostatně vzorkovanou jednotku, na níž se vztahují výsledky vzorkování.

Velikost definovaného souboru a nezbytnost rozdělit soubor do podsouborů často určuje proces vzniku odpadu. Pro tyto účely je možné vyčlenit následující typy produkce odpadu:

• jednorázově vznikající odpady,

• homogenní odpady vznikající kontinuálně,

• heterogenní odpady vznikající kontinuálně.

Dalším faktorem, který může určovat velikost souboru a potřebu rozdělování souboru do podsouborů, je způsob dalšího nakládání s odpadem.

3.2.1 Jednorázově vznikající odpady

V nejjednodušším případě je jednorázově vzniklý odpad uložen v jednom kontejneru, deponii, nákladním voze nebo jiné jednotce, která jasně vymezuje celý soubor.

Ve složitějším případě je jednorázově vzniklý odpad ukládán do více kontejnerů, deponií, nákladních vozů nebo do více jednotek. Stále je ale tato sada jednotek omezená a lze ji definovat pomocí prostorových souřadnic.

V některých případech je vhodné nebo žádoucí, aby se různé podsoubory vyčlenily podle předpokládaného způsobu dalšího nakládání s odpadem. Pak se soubor skládá z různých podsouborů.

Vymezení podsouborů je nezbytné, pokud jsou tyto podsoubory vzorkovány a hodnoceny samostatně. Například když se předpokládá, že se podsoubory odlišují kvalitou nebo způsobem ukládání (např. podle odlišných kritérií).

3.2.2 Kontinuální produkce homogenního odpadu

V protikladu k jednorázově vznikajícím odpadům vytváří kontinuální produkce odpadu souvislý proud odpadu. Soubor je vhodnější vymezit pomocí času (jako množství odpadu produkované určitým postupem v určitém časovém úseku).

Vymezení souboru prostorovými souřadnicemi lze rovněž provádět v návaznosti na místo, kde mají být vzorky odebrány.

V některých případech vytváří kontinuální produkce homogenní odpad. Kvalitu tohoto homogenního odpadu lze vyhodnotit omezeným počtem vzorků. Není proto nutné dělit soubor do dalších podsouborů, neboť neexistuje praktický důvod, aby podsoubory byly vzorkovány a hodnoceny samostatně.

3.2.3 Kontinuální produkce heterogenního odpadu

Proces kontinuální produkce odpadu může vést ke vzniku heterogenního odpadu. Například z důvodu změn kvality primárních surovin nebo z důvodu změn v technologii, při níž odpad vzniká.

Heterogenita vzniklých odpadů může způsobit, že část souboru nelze ukládat stejným způsobem jako zbývající soubor. Pokud lze očekávat, že určitá část proudu odpadu překročí příslušné limity, vzorkování by mělo být připraveno tak, aby tyto části bylo možné identifikovat. Pak výsledky vzorkování mohou charakterizovat heterogenitu odpadu.

Aby bylo možné uspořádat odběry a poskytnout informaci o heterogenitě v daném souboru, musí být soubor rozdělen do několika podsouborů. Optimální je, jsou-li podsoubory fyzicky odděleny (např. pokud se odpad ukládá postupně do samostatných kontejnerů), neboť to umožňuje využívat výsledky vzorkování a dále nakládat s odpadem ve shodě podle změn jeho kvality.

Každá změna v procesu vzniku odpadu (v technologii, při které odpad vzniká) může mít vliv na kvalitu odpadu. Nová šarže surovin nebo zapojení nového zařízení do technologie mohou podmínit vznik nového podsouboru. Nalezení tohoto podsouboru v celkové produkci může poskytnout informaci o celkové heterogenitě hodnoceného souboru.

Rovněž je možné definovat, aby dodávka odpadu (např. naplněný kontejner) byla považována za jednorázovou produkci odpadu, a proto tato dodávka byla považována za vzorkovaný soubor. Tento přístup vymezení souboru ale neposkytuje žádnou informaci o celkovém množství produkovaného odpadu, protože pouze jedna část celkového množství odpadu je zahrnuta do souboru.

Pro zvýšení efektivnosti vzorkování může být několik dávek (nákladních vozů, vagonů apod.), které jsou přepravovány na stejné úložiště, spojeno dohromady do jediného podsouboru. V tomto případě je podsoubor určen z hlediska způsobu uložení. Tabulka č. 1.2 shrnuje výhody a nevýhody různých přístupů při vymezení podsouborů.

Tabulka č. 1.2 Výhody a nevýhody různých přístupů pro definování podsouborů při vzorkování kontinuálně vznikajících heterogenních odpadů

 Nahoru3.3 Měřítko vzorkování

Měřítko vzorkování je velmi důležitý parametr vzorkování. Měřítko určuje objem nebo množství odpadu, které vzorek přímo reprezentuje. Například pokud je zhodnocení odpadu potřebné pro 1 m³, výsledky vzorkování budou poskytovat informaci v měřítku m³.

V závislosti na cíli programu zkoušení, může být měřítko vzorkování rovno velikosti jednotlivých částic odpadu (pro zrnitý materiál), velikosti podsouboru nebo dokonce velikosti celého souboru.

Měřítko lze vymezovat rovněž v časových údajích: například pokud je za soubor uvažováno celkové množství odpadu produkovaného v jednom roce, za jeden měsíc, týden nebo den apod., v závislosti na cíli programu zkoušení.

Jak vyplývá z přímého vztahu mezi měřítkem a heterogenitou, jsou výsledky vzorkování platné pouze pro měřítko, které je rovné měřítku vzorkování nebo většímu měřítku. Obecně bude stupeň heterogenity vyšší pro menší měřítka a nižší pro větší měřítka vzorkování.

Podle vztahu mezi měřítkem a zhodnoceným stupněm heterogenity může použité měřítko vzorkování určovat, zda je odpad považován za homogenní (tzn. vykazuje malou proměnlivost mezi jednotlivými vzorky) nebo heterogenní (tzn. existují velké rozdíly mezi výsledky vzorků).

Požadovaná informace, možný způsob uložení odpadu, dostupné finanční prostředky a technické možnosti práce se směsnými vzorky určují výběr měřítka vzorkování.

Proti pohledu, uvedenému v předchozím textu, který je více technický, lze měřítko definovat rovněž na základě politického rozhodnutí. V zásadě může být měřítko rovno takovému množství odpadu, které je považováno za odpovídající z hlediska konkrétní potřeby (např. v případě jednorázově vzniklého odpadu uloženého v kontejneru byl za měřítko definován kontejner).

3.4 Volba požadované spolehlivosti výsledků vzorkování

Při volbě požadované spolehlivosti výsledků vzorkování hraje klíčovou roli heterogenita odpadů. Odpady jsou heterogenní materiály z několika důvodů, např.:

• proměnlivost vyplývá z technologického procesu,

• proměnlivost vstupních surovin vstupujících do technologického procesu vzniku odpadů,

• odpad může být směsí různých materiálů.

Skutečnost, že většina odpadů je heterogenní, má vážné důsledky při vytváření plánu vzorkování. V podstatě je nemožné přesně poznat složení heterogenního materiálu. Výsledkem vzorkování je vždy odhad složení odpadu, který se sleduje.

Pokud může mít nesprávné zhodnocení odpadu vážné sociální, ekonomické nebo environmentální souvislosti, je potřeba, aby spolehlivost výsledků vzorkování byla vysoká.

Požadavky na úroveň spolehlivosti výsledků také závisí na "poloze“ výsledné veličiny vůči přijatému limitu. Pokud je naměřená hodnota blízko limitu, lepší spolehlivost umožňuje předcházet nesprávnému zhodnocení odpadu. Naopak pokud je předpokládaná charakteristika odpadu mnohem nižší, nebo naopak mnohem vyšší než limitní hodnota, může být spolehlivost zkoušky nižší (pravděpodobnost, že limit bude, nebo naopak nebude překročen, je nízká). V případě, že se některý z parametrů blíží limitní hodnotě, musí se provést spolehlivé zhodnocení kvality odpadu.

Statistické postupy umožňují určovat spolehlivost odhadu na základě výsledků měření. Pro každou skupinu náhodně odebraných vzorků je možné spočítat pravděpodobnost, s jakou přijatý výsledek platí (tzv. konfidenční limity). Konfidenční limity určují jistou pravděpodobnost, že se skutečná hodnota nalézá v určitém intervalu (konfidenční interval) okolo odhadované hodnoty.

Velikost konfidenčního intervalu je závislá na:

• heterogenitě souboru,

• počtu vzorků,

• požadované pravděpodobnosti platnosti výsledků.

Zúčastněné strany ovlivňují náklady na program zkoušení, protože množství vzorků bezprostředně ovlivňuje požadovanou spolehlivost výsledků.

Je velmi důležité, aby si zúčastněné strany byly vědomy dopadu volby počtu vzorků na náklady a na spolehlivost vzorkování a aby upřesnily požadavky na spolehlivost zhodnocení dříve, než se vytvoří plán vzorkování.

3.4.1 Volba statistického parametru

Cíl programu zkoušení určuje požadovanou úroveň testování odpadů. Ta má klíčovou roli při výběru statistického parametru, který bude při vzorkování hodnocen. Obecně jsou rozlišovány tři úrovně zkoušení:

• základní charakterizace,

• ověřování shody,

• ověřování na místě.

Pokud je vzorkování požadováno při "základní charakterizaci“ (např. při zpracování Základního popisu odpadu nebo při Hodnocení nebezpečných vlastností odpadu), program zkoušení pravděpodobně bude vyžadovat určení (a) proměnlivosti, (b) výskytu anomálních projevů klíčových ukazatelů a (c) zjišťování celkového statistického rozdělení klíčových ukazatelů. Aby byly splněny tyto požadavky, může být potřeba odebrat velké množství vzorků a jejich výsledky zpracovat statistickými postupy.

Je-li cílem programu zkoušení "ověřování shody“, výběr statistické veličiny, podobně i měřítko a požadovaná spolehlivost, jsou obvykle již dány dohodnutými pravidly, pro které shoda platí (obecně se pro tento typ zkoušení používá průměr nebo určitá hodnota percentilu).

Při "ověřování na místě“ je vzorkování zaměřeno buď na měřené hodnoty ve vztahu k požadované úrovni, která by neměla být překročena, nebo prosté zjištění "přítomnosti/nepřítomnosti“ požadovaného znaku měření. Při ověřování na místě nemusí být potřebné vždy analytické zkoušky. Někdy postačuje pouze vizuální prohlídka materiálu ke zjištění, zda se v něm hledaný typ materiálu vyskytuje.

Pro mnoho obecně používaných veličin jsou v příloze č. 2 uvedeny statistické vztahy ke zhodnocení parametru samého a pro výpočet nejistot spojených s jeho odhadem. Zhodnocení nejistoty je kritickou informací, neboť poskytuje kvantitativní propojení mezi počtem vzorků a dosažitelnou spolehlivostí.

3.4.2 Pravděpodobnostní vzorkování versus vzorkování s úsudkem

Rozlišují se dvě zásadně odlišné metody vzorkování: pravděpodobnostní a vzorkování s úsudkem.

Základní rozdíl mezi pravděpodobnostním vzorkováním a vzorkováním s úsudkem je ten, že při pravděpodobnostním vzorkování má každá jednotlivá část odpadu stejnou pravděpodobnost, že bude odebrána jako vzorek.

Při vzorkování s úsudkem není vždy určitá část souboru do vzorkování zahrnuta. Důsledkem je, že výsledek získaný vzorkováním s úsudkem nikdy nemůže být (zcela) reprezentativní pro celý soubor, s výjimkou homogenního odpadu.

Ve většině případů by se pravděpodobnostní vzorkování mělo využívat přednostně. K nahrazení pravděpodobnostního vzorkování vzorkováním s úsudkem by mělo docházet pouze v případech, že jsou pro jeho volbu obhajitelné důvody. Nicméně i vzorkování s úsudkem by se mělo co nejvíce podobat pravděpodobnostnímu vzorkování, aby bylo možné definovat alespoň nějaký stupeň vyjádření reprezentativnosti vzorků.

3.4.3 Volba velkého počtu vzorků versus velkého počtu dílčích vzorků spojených ve směsném vzorku

Pokud se odebere velký počet vzorků, a ty se všechny analyzují, lze získat cennou informaci o proměnlivosti sledovaných ukazatelů. Náklady na analýzy všech těchto vzorků jsou ale vysoké. Na druhé straně, když je stejný počet dílčích vzorků složen do směsného vzorku, výsledné náklady na analýzy jsou poměrně nízké, ale obvykle se zvyšují náklady na úpravu vzorků (z důvodu homogenizace všech dílčích vzorků). Přípravou směsného vzorku se ztrácí informace o rozpětí koncentrací, které se v souboru vyskytují. Zda je tato informace důležitá, závisí na cíli vzorkování.

Za kompromisní řešení lze považovat případ, kdy větší počet dílčích vzorků složíme do několika směsných vzorků.

 Nahoru3.5 Velikost vzorku

Velikost vzorku se řídí dvěma požadavky:

• vzorek musí být dostatečně veliký s ohledem na meze stanovitelnosti metody a zároveň musí být pouze tak veliký, aby byl dále zpracovatelný,

• aby byl vzorek reprezentativní, musí zahrnovat všechny velikosti částic tvořících odpad ve stejném poměru, jako se vyskytují v odpadu. Velikost částic podmiňuje celkovou velikost vzorku.

U pevných materiálů je vztah mezi velikostí částice a hmotností vzorku vyjádřen vztahem (Demond-Halferdallův vzorec):

kde:

Korekční faktor g vyplývající z distribuce vzorkovaných částic:

kde D₀₅ je minimální velikost částic, definovaná jako 5% percentil distribuce částic.

Tento vztah je použitelný pouze pro hrubé určení minimální velikosti vzorku. Nicméně tento odhad je dostatečný pro vytvoření představy o řádové velikosti vzorku.

Pro vzorkování materiálu odpovídajícímu písčitým půdám jsou koeficienty následující:

ρ = 2,6 g/cm³

g = 0,25

p = 0,02

CV = 0,1

Pro ilustraci je v tabulce č. 1.3 uveden přehled velikosti vzorku pro různé typy materiálů.

Tabulka č. 1.3 Přehled velikosti vzorku pro různé typy materiálů

Pokud není připraven vzorek o velikosti dle výše uvedených vztahů (např. z praktických nebo jiných důvodů), může to mít zásadní vliv na reprezentativnost vzorku vůči hodnocenému materiálu. Pak je nutné provést zkoušky na více vzorcích a použít statistické odhady sledovaných parametrů na přijatelné konfidenční úrovni.

4 Příklad plánu vzorkování
4.1 Základní charakterizace a ověření shody odpadu vznikajícího kontinuálně

Výrobní proces vytváří kontinuální proud jednoho druhu odpadu v průběhu roku. Roční množství odpadu je více než 10 000 t za rok. Na základě předběžného ověření a informacích o výrobním postupu se předpokládá, že kvalita odpadu je v průběhu roku prakticky konstantní se změnami pohybujícími se v určitém intervalu.

Ve shodě s národními právní předpisy musí být kvalita odpadu charakterizována před uložením na skládku. Z technických důvodů většinou není možné před vzorkováním skladovat odpad vyprodukovaný za předchozí rok. Aby se umožnilo přijetí a uložení odpadu na skládku během roku, základní charakteristika odpadu musí splňovat určitá pravidla.

Tabulka č. 1.4 Popis postupu